Každý člověk se chce a umí učit
Lidé mají přirozenou, vrozenou a evolucí rozvinutou chuť a potřebu učit se a rozvíjet. Jen tak se naučili chodit, mluvit, jednat s okolím a spoustu dalších věcí. Proto důvěřujeme studentům, že se chtějí učit a že vědí, jak se učit.
Víme ovšem také, že tato potřeba a schopnost učit se je dosti křehká a lze ji snadno pokazit. Snažíme se proto hledat cestu, jak ji podpořit, vyhýbat se postupům, které by ji mohly poškodit, a pokud už je porouchaná, což je běžné u studentů, kteří k nám přicházejí z tradičních škol, snažíme se ji napravit.
Vyhýbáme se vnější motivaci učení, a to rozhodně té negativní (trest či hrozba trestu). Nenutíme studenty k učení a spoléháme na vnitřní motivaci. Dopřáváme jim maximální možnost zažít radost z poznání a objevování. Ve ScioŠkolách studentům nabízíme možnost volby obsahu, cílů, úrovně, které chtějí dosáhnout, včetně volby metod a postupů, které pro dosažení cíle použijí. Limitem je samozřejmě vždy to, aby volba neomezovala ostatní studenty. S velkou opatrností nabízíme studentům i témata, která pokládáme my za důležitá a v dané chvíli nezbytná.
Každý člověk je jedinečný
Každý člověk má svou individualitu, jedinečnou strukturu osobnosti, své silné i slabší stránky, své zájmy, potřeby a cíle. Každý člověk se vyvíjí jinak rychle, různá vývojová období a různé učící instinkty se objevují v různém věku. Každý člověk si přináší jin znalosti, jiné prekoncepty a teorie získané na základě dosavadních zkušeností.
Významná polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska například doložila, že připravenost na výuku matematiky se u dětí v první třídě liší až o 4 roky, a teprve ve čtvrté třídě je 95 % dětí (pořád ještě ne všechny!) schopno plně zvládat tu matematiku, která se běžně učí v první třídě. Některé děti si potřebují věci osahat, mít spoustu příkladů, jiné jsou už v nižším věku schopny abstraktního uvažování, některé děti se rychle orientují v chaosu, nepotřebují plán a přece dosáhnou cíle, jiné potřebují řád a vedení. Některé děti přicházejí do školy a umějí číst i psát (třebaže jen na klávesnici), jiné pocítí potřebu umět číst až v osmi letech. Některé vyrůstaly v bilingvní rodině a umějí anglicky, jiné ještě nezačaly atd. Bylo by naivní se domnívat, že studenti střední školy by na tom měli být jinak. Pravděpodobně se jejich znalosti a dovednosti odlišují mnohem více v důsledku jejich různých zkušeností a zájmů.
Odlišnosti a individualitu nepotlačujeme, ale naopak oceňujeme a rozvíjíme. Na úrovni studentů, průvodců i celých ScioŠkol. Ve ScioŠkolách se především snažíme všechny rozdíly mezi studenty respektovat a podmínky jejich učení maximálně přizpůsobit možnostem a potřebám každého studenta.
Různost obsahu, náročnosti, času, metod a cest, cílů, výsledků a soustavné přizpůsobování potřebám a možnostem jednotlivých studentů pochopitelně omezuje možnosti nějakého přesného společného pro všechny stejného plánu, co se kdy naučí nebo co kdy přesně budou umět.
Otevřenost světu mimo školu
Studenti se učí všude, nejen ve škole, a učí se pořád. Většinu toho, co umíme a známe, se naučíme jinde než ve škole a často úplně jinak, než záměrným a uvědomělým učením. Proto je důležité podporovat a mít na mysli i učení mimo školu.
ScioŠkola není uzavřené prostředí (viz též hodnota Otevřenost). Víme, že mnoho věcí, které jsou pro studenty důležité, se odehrává mimo školu. Pracujeme i s tím, že mnoho důležitých věcí jim nemusíme vysvětlovat a učit je, protože je pochytí i bez nás – ze svého okolí, z médií, ze světa.
Za samozřejmé pokládáme využívání všech dostupných informačních a vzdělávacích zdrojů. K tomu je ovšem nezbytné ovládnout čtyři důležité nástroje: čtení, angličtinu, komunikační technologie a komunikaci.
Ve ScioŠkolách se snažíme přinést svět do škol. Rádi do školy vneseme cokoliv zajímavého, podnětného či inspirativního z okolního světa. Zejména necháváme studenty, aby své zájmy, znalosti a zkušenosti přinášely do školy. Seznamovali ostatní s tím, co sami dělají doma či jinde, do čeho se sami pustili, co zažili.
A obráceně se snažíme propojit ScioŠkoly se světem. S tím, co se děje ve škole, rádi vyrazíme do světa, ukážeme to ostatním. Ať už jde o něco, co udělali studenti, nebo o něco, co jsme vyzkoušeli ve ScioŠkole a může to být inspirací pro ostatní školy. Hledáme možnosti, jak se studenti mohou „zapojit“ do skutečného světa mimo školu.
Rozmanitost a motivující prostředí
Lidé touží učit se a poznávat, aby rozuměli světu kolem sebe. To, co je obklopuje, podněcuje jejich zvídavost a zájem. Proto usilujeme, aby prostředí ve škole bylo přehledné, bohaté na podněty a aby poskytovalo zdroje a nástroje, které studentům umožní bádat, učit se a tvořit. Ale ještě důležitější je, jak studenti s danými zdroji a nástroji pracují, zda je využívají ke skutečnému porozumění… Proto je pro nás primární podporovat podnětnost, kterou do školy přináší lidé jako jedinečné osobnosti – studenti i průvodci.
Prostředí, které obklopuje studenta ve škole, a samozřejmě i každého z nás kdekoliv jinde, má vždy dvě stránky. První je ta čistě materiální, druhou stranou je, jak s „materiálem“ pracujeme. Jedna věc je, že máme doma plno knih, druhá, zda si v nich čteme nebo ne. Jedna věc je, že máme doma plno krásných věcí, druhá, zda jsou uklizené nebo je v nich nepořádek… První jde zpravidla snadno popsat, doložit a třeba i vykázat, druhou je těžké zachytit a přesně popsat. První lze „koupit“, druhá patří k věcem, které se za peníze koupit nedají.
Ve ScioŠkolách není tím nejdůležitějším mít co nejrozsáhlejší knihovnu, ale vést mladé lidi ke skutečnému zájmu o svět, třebas i o ten v knihách. A proto je nejdůležitější nikoli materiální vybavení, ale ta nehmotná stránka věci – podnětnost, jejímiž nositeli jsou lidé, ve škole tedy zejména průvodci a studenti. Bohatost a rozmanitost věcí i informací mají všude kolem, škola by jim o to víc měla nabídnout rozmanitost ve světě lidí.
K mnohotvárnosti prostředí ve ScioŠkolách přispívá propojování studentů v rámci celé školy, aby se mohli navzájem obohacovat, inspirovat, napodobovat, učit od sebe navzájem – starší od mladších, mladší od starších. Důležitý je výběr průvodců tak, aby to byli různí lidé různých zájmů, dovedností a schopností, různých způsobů uvažování i různých temperamentů.
Nejdůležitějším prvkem prostředí školy je ovšem všudypřítomná chuť, touha a potřeba se učit. Chuť k učení sice mají mladí lidé vrozenou, ale rozvíjet ji stěží mohou s někým, kdo se sám neučí. Naopak, pokud na průvodcích vidí, že je vzdělávání součástí jejich života, přijmou je snáze i do svého.
Směřující prostředí
Podnětnost prostředí nemůže být bezbřehá, aby se studenti v záplavě informací a různých lákadel neztratili. Ve ScioŠkolách hledáme rovnováhu mezi podnětností a přehledností tak, aby se studenti mohli učit sice co nejvíce rozmanitých věcí, ale měli zároveň dostatek prostoru se na ně soustředit. Důraz klademe na to, aby prostředí bylo nejen podnětné, ale i směřující, a to zejména k hodnotám důležitým pro život v dnešní době a s druhými lidmi.
V době lovců a sběračů bylo smyslem všeho učení v dětství porozumět co nejlépe světu kolem. Všichni ve skupině vlastně uměli skoro totéž, možná někdo lépe sestavoval luky a jiný lépe brousil hroty šípů, někdo lépe stopoval zvěř a jiný byl šikovnější v lezení po stromech, ale v zásadě všichni uměli všechno. Univerzálnost byla nutná pro přežití. A přestože svět a společnost se od dob lovců sběračů proměnily, naše mozky nikoli. Za pouhých 5000 let neměly čas se změnit. Učící instinkty, kterými jsou lidé vybaveni, jsou evolucí nastaveny tak, že jsou připraveni učit se všechno.
V dnešním světě přesyceném informacemi, nejrůznějšími podněty a lákadly máme tedy vlastně opačný problém, než na který si některé školy stěžují. Ne že se studenti nechtějí učit nic, oni jsou spíš nastaveni na to, učit se všechno. A toho je až příliš mnoho…
Učící instinkty nejsou adaptovány na složitost tohoto světa a na vybírání z tolika možností. Mnohotvárné a motivující prostředí nemůže být bezbřehé a nepřehledné. Má být takové, aby učící instinkty nalezly vždy něco, co potřebují, ale výběr nemusí být velký. Např. mladí lidé se potřebují učit sociálnímu chování a k tomu potřebují dostatečně bohaté prostředí různých lidí. Ale potřebují také vytvářet dlouhodobější vztahy jen s omezeným počtem. Kdyby se ve škole každý den setkávali s jinými lidmi, jistě by to byl problém. Proto hledáme rovnováhu mezi pestrostí, podnětností a stabilitou, srozumitelností.
Bezpečné a přívětivé prostředí
Bezpečné prostředí je pro učení nezbytné. Rčení o tom, že nejlepší výkon podáváme pod tlakem, platí totiž pouze pro rutinní opakování toho, co již umíme. Naopak osvojování nových poznatků, dovedností, bádání a objevování je ve stresu velice obtížné. Proto je pro nás bezpečné prostředí naprostým základem.
Za bezpečné prostředí ve škole se pokládá takové, kde studentům nehrozí žádné přímé nebezpečí. Neohrožují je spolužáci např. šikanou, posměchem ani učitelé např. křikem. A samozřejmě, že stres ve škole působí i zkoušení, písemka či neudělaný domácí úkol.
Skutečně bezpečné prostředí však vyžaduje mnohem více než nepřítomnost přímé hrozby. Důležité je uspokojení všech potřeb mladého člověka, mezi které dle Maslowovy pyramidy potřeb patří: fyziologické potřeby, potřeba bezpečí, lásky a úcty. A nad těmi všemi stojí potřeba seberealizace, kterou studenti nachází právě v učení, bádání a vlastním růstu. Seberealizovat se a pracovat na sobě je možné teprve tehdy, jsou-li naplněny potřeby stojící v pyramidě níže.
Ve ScioŠkolách vytváříme prostředí, které lze nazvat nejen bezpečné, ale i příjemné či přívětivé. Nezapomínáme na to, že dospívání je plnohodnotná část života, nikoli jen příprava na něj. Je to už život sám. Přejeme si, aby ho mladí lidé prožili příjemně.
Bezpečí znamená prostředí, ve kterém studenti vědí, jak se v něm orientovat a jak se v něm chovat. Klíčová pro pocit bezpečí jsou proto jasná a srozumitelná pravidla života školy, psaná i nepsaná, ale hlavně předvídatelná. A důvěra. Důvěra v průvodce, ve spolužáky, důvěra, že se věci vyvinou správným směrem. V takovém prostředí se lépe přijímají výzvy a přiměřené riziko, které je pro efektivní učení nezbytné.
Všichni se chceme cítit přijímáni druhými lidmi, být užiteční. Navzájem se respektujeme, vytváříme prostředí, ve kterém je oceňována práce každého studenta i průvodce. Studenty bereme takové, jací jsou, jejich případné chyby a slabé stránky nekritizujeme, ale bereme je vždy jako podnět ke zlepšení a výzvu.
Hlavním aktérem učení je student
Učení je vždy aktivní proces, probíhá v hlavě žáka. Do té ale nevidíme. Můžeme sledovat jen nějaké vnější projevy toho, co se v jeho hlavě děje. A když i těm tiše sedícím dáme čas, často nás přesvědčí, že v jejich hlavách probíhala neviditelná aktivita – učení. Podporujeme takové učení, kdy studenti aktivně zkoumají své okolí a snaží se mu porozumět.
Umožňujeme studentům, aby se učili, zpracovávali informace a přemýšleli o nich tak, jak je jim vlastní. Zároveň podporujeme takovou formu učení, která je studentům přirozená a vede k vyšší míře aktivity. A tímto nejpřirozenějším způsobem učení je, když mladý člověk zkoumá své okolí, snaží se ho ovládnout, porozumět jeho zákonitostem. Zde je iniciátorem aktivity student, plánuje ji, řídí. Jeho činnost se vlastně vůbec vědomě neorientuje na zapamatování informací (byť k tomu samovolně dochází), ale směřuje k porozumění.
Ve ScioŠkolách uplatňujeme zásadu: Cokoliv mohou udělat studenti, ať to udělají studenti – od úklidu, přes plánování výuky své či pro ostatní, nákup materiálu, zpětnou vazbu až třeba po vyřizování správní agendy školy a odpovídání na emaily. Dopřáváme studentům přiměřeně jejich možnostem autonomii v tom, jak a kdy se učí, co dělají, dáváme jim možnost si volit, čemu se budou věnovat.
Průvodce se upozaďuje. Není tím, kdo aktivně do dětí vědění tlačí, ale ani referentem zábavy, který je celou dobu musí bavit. Jeho úkolem je spíše nabízet studentům příležitosti, otevírat jim dveře. Ve všech případech je ale důležité, aby všichni – vedení škol, průvodci, rodiče a hlavně studenti – vnímali, že zodpovědnost za učení mají studenti.
Zpětná vazba, ne známky
Jak se dítě naučí z kostek postavit věž? Staví – věž spadne, dítě dostalo zpětnou vazbu. Staví líp, věž je vyšší – spadne, a tak dál. Dítě nepotřebuje známku, srovnávání, ale zpětnou vazbu, která mu pomůže se zlepšovat a motivuje jej. A to platí i pro studenty střední školy. Ne u všech typů práce tato bezprostřední zpětná vazba funguje. Rolí průvodce proto je mimo jiné i to, aby pomohl studentovi zhodnotit vlastní práci a hledat cesty k dalšímu zlepšování, aby jej ocenil, případně ho upozornil i na to, co se mu nedaří, co odbyl apod.
Projekt v jedné ScioŠkole, kde děti postavily boudu pro psa, do které se pes nevešel, ukázal, že samotné výsledky vlastní práce mohou být o samy o sobě zpětnou vazbou. Nebylo nutné jim říkat, že to je špatně, nebo snad srovnávat, že třeba já bych to postavil líp. Měly snad dostat pětku, že to bylo špatně, trojku, že to byla sice bouda, ale ne pro tohohle psa, anebo jedničku za snahu? Nebo doma známkujete svoje děti? Jistě že je pozorujete a máte radost, jak se učí, rostou, zrají… Vedle toho samozřejmě děti opravujete, když něco udělají špatně, a pochválíte, když je to dobré. Dáváte jim zpětnou vazbu, ta je důležitá. Proč by to ve škole mělo být jinak?
Ve ScioŠkolách děti ani studenty neznámkujeme, nenálepkujeme, vyhýbáme se srovnávání, ať už jde o srovnávání s normou danou předpisem, standardem, či ostatními spolužáky. To, co je pro učení důležité, je navést studenty na hledání chyby, ukázat jim lepší postup.
Dáváme studentům zpětnou vazbu (pozitivní i negativní), oceňujeme je, poskytujeme jim hodnocení v podobě a míře, kterou potřebují. Nezaměřujeme se ve zpětné vazbě jen na proces učení, ale i výsledky, znalosti apod. Ostatně sami studenti ocenění vlastních znalostí vyžadují.
Podporujeme schopnost mladých lidí navzájem si poskytovat zpětnou vazbu a také zpětnou vazbu přijímat. Zároveň věnujeme dostatek času individuálním rozhovorům se studenty, reflexi jejich práce, cílů, cest ke zlepšení.
Zóna nejbližšího rozvoje
Když děláme něco, co už dokonale ovládáme, neučíme se. Když se pokoušíme o něco, co je zcela mimo naše schopnosti, neučíme se. A v obou případech ztrácíme motivaci. Motivující a nejefektivnější je učení v takzvané zóně nejbližšího rozvoje – tam, kde je pro nás úkol již výzvou, ale stále jsme schopni jej zvládnout.
Ve ScioŠkolách se snažíme, aby se každý student pohyboval v zóně svého nejbližšího rozvoje. Proto jim nebráníme pustit se do obtížných úkolů. Klademe před ně velké výzvy. Samozřejmě že když studenti překážky překonají, necháváme je naplno prožít radost a uspokojení z překonané překážky. Na druhou stranu, pokládáme za normální, když se něco nepovede. Především však nepovažujeme za nutné, aby student každou výzvu a úkol přijal. Možná je právě teď nad jeho síly.
My víme, že o učení toho hodně nevíme
O samotném procesu učení toho (zatím) ví věda jen málo. Uvědomujeme si, že ani my nevíme o učení vše. Snažíme se držet krok s nejnovějšími vědeckými poznatky, mít kritický odstup k vlastní práci a hlavně se nebráníme tomu učit se od mladých lidí. Jejich učení, chování, reakce nás toho učí nejvíc.
Problém není jen v tom, že toho o učení mnoho nevíme. Větší problém je, že většina lidí si vůbec neuvědomuje, co všechno nevíme.
Ve školách v minulosti platila pravidla a učilo se způsobem, který je v rozporu s nejnovějšími poznatky kognitivních věd. A ano, naprostá většina lidí školu nějak přežila, většina z nich ve zdraví a mnozí se ve školách i leccos naučili. Člověk je totiž tvor velmi adaptabilní a lidé jsou schopné se učit i ve velmi nevhodném a někdy i nepřátelském prostředí. Téměř vždy jsou schopni se adaptovat, pravda někdy adaptace (učení) nemá s původními cíli vzdělavatelů nic společného. Třeba když se studenti místo látky naučí opisovat.
Ve ScioŠkolách víme, že toho mnoho nevíme. Hledáme nejlepší možné řešení. Proto se i my pouštíme do různých experimentů s učením, ale vždy s velkou opatrností a vždy dobře sledujeme, jaké jsou reakce studentů. Nuda, nezájem, nespokojenost mladých lidí jsou pro nás vždy signálem, že něco děláme špatně a hledáme nápravu. Jelikož jsme si vědomi toho, že o učení mnohé nevíme, dokážeme pružně reagovat, měnit, vylepšovat.
Bez ohledu na všechny teorie o učení se zdá, že jednou z nejstarších a nejosvědčenějších metod učení je napodobování, a to se u člověka netýká zdaleka jen nějakých jednoduchých vnějších činností. Mladí lidé napodobují výrazy, chování, způsoby myšlení, přístup k problémům, hodnotové rámce, koníčky, kde co. Proto jsme přesvědčeni, že i přes všechno, co o učení nevíme, je jednou ze záruk úspěchu výběr průvodců. Ti studentům ve ScioŠkole předají celou řadu věcí, většinou aniž o tom průvodci a studenti vědí, ale předají.
